Lýkijské hrobky
Lýkijské hrobky patří k nejpozoruhodnějším památkám starověkého Turecka. Monumentální hrobky vytesané vysoko ve skalách mezi Fethiye a Antalyí dodnes svědčí o vyspělé civilizaci Lýků a jejich víře v posmrtný život.
Na samotném jihu Turecka se v horách nedaleko pobřeží Středozemního moře nachází Lýkijské hrobky. V dávných dobách se právě zde, mezi dnešními městy Fethiye a Antalya, rozkládala starověká Lýkie, kterou tvořilo 23 nezávislých měst. Ta byla sdružena do tzv. Lýkijského spolku.
Podle toho, jak staří obyvatelé oblasti pohřbívali své příbuzné je patrné, že nejspíše věřili v život po životě. Do skalních útesů a převisů jsou totiž vyhloubeny stovky hrobek, které vypadají spíše jako obydlí. Většina z nich má vytesané dveře, šikmé střechy, dveřní a okenní překlady, tedy prvky, které byly typické pro dřevěná obydlí. Pohřbívání tedy nepochybně muselo hrát v náboženství Lýků důležitou roli.
Většina těchto pozoruhodných hrobek pochází ze 4. století před Kristem, kdy je nechali vybudovat vládci Xanthu. Na stavbách se prolínají řecké a perské vlivy, některé hrobky se pyšnily vnějšími portiky s reliéfy. Jednou z největších a nejkrásnějších hrobek je Amyntasova hrobka. Její vchod je lemován sloupy a připomíná malý chrám. Nejslavnější hrobkou však je Nereoven, která je nyní umístěna v Britském muzeu v Londýně. Zajímavé jsou rovněž tzv. pilířové hrobky, které byly umístěny na stupňovitých podstavcích nebo přímo na skále. Tento typ patří mezi nejstarší lýkijské hrobky, byly objeveny především v Xanthu a v Apollonii.
V centru Fethiye je umístěno také 16 sarkofágů, 15 z nich se datuje do časů římského impéria a jeden do Lýkijské doby, tedy cca do 4. století př. n. l. Na každém kameni jsou znázorněny výjevy ze života majitele. Město ukrývá také malé antické divadlo postavené někdy ve 2. století.