Paříž - bez rozdílu vyznání

Paříž - bez rozdílu vyznání

Paříž se pyšní jedněmi z nejkrásnějších a nejslavnějších památek na světě. Při její návštěvě byste však neměli opomíjet i ty méně známé, protože to neznamená, že nejsou atraktivní. Za návštěvu stojí také pařížské svatostánky, kterých je v metropoli opravdu požehnaně.

St. Sulpice
Kostel Sv. Sulpice (Saint Sulpice) je hned po katedrále Notre Dame největším kostelem v Paříži. Byl založen opatem ze St-Germain-des-Prés, aby sloužil farníkům v pařížské Latinské čtvrti. Jeho stavba trvala dlouhých 134 let a vystřídalo se na ni šest architektů – posledním byl Giovanni N. Servandoni z Florencie, jež kostel vyzdobil klasicistním průčelím. Nad ním se vyjímá patrová kolonáda a dvě nestejné věže. Stavba byla dokončena v roce 1646, ale během následujících staletí byl několikrát zvětšen a přestavěn. Proto na něm dnes můžete pozorovat řadu architektonických stylů, jako třeba antický, dórský, jónský nebo i korintský. Současná podoba tohoto významného pařížského kostela pochází z poloviny 18. století. Za povšimnutí stojí dvě nádržky se svěcenou vodou zhotovené z obrovských lastur, které Františkovi I. darovala Benátská republika. Kostel je opravdu mohutnou a monumentální stavbou, má 115 metrů na délku, 52 metrů na šířku a jeho věže dosahují výšky 73 a 68 metrů.

Foto: St. Sulpice    Autor: István Csuhai

Kostel je zajímavý také tím, že jeho interiér ukrývá největší varhany v celé Francii. Varhany s více než 6500 píšťalami byly postaveny roku 1776 Jeanem – Francoisem Chalgrinem. V roce 1781 pak byly vestavěny do obrovské varhanní skříně, která je rovněž dílem tohoto slavného francouzského architekta. V roce 1862 byl nástroj citlivě zrekonstruován proslulým varhanářem Aristidem Cavaillé-Collem, kterému se podařilo zachovat velkou část původního nástroje s ohledem na spojení starého a nového umění. Nejedná se tak o typický romantický nástroj, ale o varhany, jež spojují tradici s romantickým stylem. Mezi významné osobnosti, které usedaly za tento královský nástroj, patřil především Charles-Marie Widor, který byl zdejším varhaníkem v letech 1870 – 1933. Widora poté vystřídal Marcel Dupré, který zde hrál až do své smrti v roce 1971.

Dalším lákadlem kostela Saint Sulpice je takzvaný gnómon – bílý mramorový obelisk stojící v příčné lodi. Nelze jej však považovat za typický příklad gnómonu, jelikož nevrhá stín. Je utopen v temnotě chrámu, kde vyznačuje místní poledník a od roku 1744 slouží jako jakési sluneční hodiny. V době zimního slunovratu prochází sluneční paprsek otvorem v okně umístěným nahoře v pravé boční chrámové lodi a odráží se na značce obelisku. V okamžiku, kdy se obraz slunce promítne na gnómon nebo na poledník vyznačený v podlaze, je právě v St. Sulpice poledne a zvoník může rozeznít zvon. Díky obelisku je možné určit březnové vyrovnání dne a noci a také velikonoční neděli. Prostor chrámu je vlastně obrovskou dírkovou komorou – camera obscura. V minulosti zde bylo prováděno měření časové rovnice, která udává časovou odchylku astronomického poledne od dvanácté hodiny.

Kostel bývá otevřen pro veřejnost, proto byste si neměli nechat uniknout prohlídku jeho interiéru, který je bohatě zdoben. Mezi nejvýznamnější malíře, kteří se podíleli na výzdobě a vzniku fresek, patří Eugéne Delacroix, který žil v nedaleké uličce Rue de Furstenberg za kostelem St Germain des Près v domě č. 6, kde také v roce 1863 zemřel. Dnes v této uličce můžete nalézt spoustu obchůdků se suvenýry a nejrůznějšími dobrotami. Kaple napravo od hlavního vchodu ukrývá Jákoba zápasícího s andělem a další nádherné nástěnné malby. V St. Sulpice měl v roce 1822 svatbu spisovatel Victor Hugo a Adéle Foucherová.

Grande Synagogue de la Victoire
Velkou pařížskou synagogu, neboli Grande Synagogue de Paris, najdeme v ulici rue de la Victoire. Tato skvostná synagoga z konce 19. století je druhou největší v Evropě, ale bohužel není přístupná veřejnosti. Výstavba budovy synagogy probíhala v letech 1867 až 1874, od roku 1875 zde již probíhaly bohoslužby. Stavbu spolufinancovalo město Paříž. Během Hitlerovské okupace se synagoga několikrát opakovaně stala terčem bombových útoků – ty nejhorší proběhly v letech 1942 a 1943. V roce 1967 prošla synagoga rozsáhlou rekonstrukcí. Stavba je vysoká 36 metrů a dosahuje délky 44 metrů. Je schopna pojmout až 1410 osob.

Další menší synagogy stojí ve čtvrti Marais, kde žije početná židovská obec. Synagogu stojící na rue Pavée č. 10 například v roce 1913 projektoval architekt Hector Giumard, který je rovněž autorem návrhů secesních stanic metra.

Mosquée de Paris
Na levém břehu řeky Seiny se nachází ohromná mešita, jejíž stavba byla inspirována španělskou Alhambrou.  Velká mešita byla postavena ve 20. letech minulého století na počest severoafrických muslimů, kteří během 2. světové války poskytli Francii svou vojenskou pomoc. Francie měla odjakživa se severní Afrikou poměrně úzké styky, přestože nebyly vždy úplně harmonické. Anexe Alžírska roku 1834 vedla k dlouhé a krvavé alžírské válce za osvobození, která probíhala v letech 1954 – 1962. Vztahy mezi Francií a Tuniskem, jež bylo její državou v letech 1883 až 1956, a s Marokem, jež získalo v roce 1956 nezávislost, byly o mnoho lepší. Mnoho Severoafričanů žije v Paříži dodnes.

Foto: Mosquée de Paris   Autor: Chris Yunker

Jde o typickou arabskou budovu v orientálním stylu, s několika málo okny, jejíž stavba byla dokončena v roce 1926. Mešita je krásnou ukázkou islámské maurské architektury, kterou provedli řemeslnící pocházející ze severní Afriky. Její minaret se tyčí do výšky téměř 33 metrů. Dnes je otevřena pro veřejnost, ale za vstup se platí několik euro. V jejím nitru se ukrývá „hammam“ neboli turecké lázně přístupné zvlášť mužům a zvlášť ženám. Možná také proto si návštěvníci uvnitř připadají jako v tropickém pralese. Všude kolem jsou totiž tropické palmy, na nichž cvrlikají tropičtí ptáci, a vlhkost vzduchu je zde opravdu vysoká. Pyšní se také klidným vnitřním nádvořím a kromě lázní ukrývá ještě čajovnu a islámskou školu.

Autor: Jana Přibylová

Článek byl zobrazen 7 136 krát.