Pojednání o cestě na poloostrov Giens a zpět

Pojednání o cestě na poloostrov Giens a zpět

1. den – ČTVRTEK 29.8.2002 

Vzduch: 26°C
Dálnice: 33°C
Tachometr: 56 100 km
Čas: 12:22 hod

Vyjíždíme z Prahy chvilku po poledni (rozdíl od původního plánu – 4 hodiny). Cesta vede přes Plzeň (kde měli vůbec nejlevnější benzín – asi 21,50 Kč) až k Rozvadovu. Před Rozvadovem míjíme poslední českou pumpu (s McDonaldem), což netušíme a tak po bezproblémovém odbavení na celnici ve 14:25 hod se vydáváme do Německa s 10-ti litry benzínu v nádrži (kanystr s sebou nemáme!). Vítej Německo. 

Tachometr ukazuje 56 301 km, když zastavujeme v Koblitzu u benzínky a tankujeme 54 litrů „šťávičky“ po 1,09 Euro. Máme podezření, že to má na svědomí Kadíra (malý zelený plyšový slon, kterého Jonáš vystřelil na posvícení v Chodovicích a který má sloužit jako talisman). Ale dokonalé ujištění o jeho vině přichází až v 15:16 hod, když se Jonáš ptá: „Ta lednička má svítit červeně?“. Na nejbližším odpočívadle zastavujeme a zjišťujeme, že lednička nechladí, ale HŘEJE !!! Prostě se přehodil přepínač. Máslo se rozteklo na ostatní potraviny. Přepínáme lednici a vytahujeme řízky z šuplíku pod sedačkou. Jedeme dál. V 17:00 jsme v Mnichově. Bohužel si pleteme číslo výjezdu z dálnice s jiným číslem a odbočujeme. To už má Kadíra takřka spočtený osud. No, nic, alespoň už víme, kde má továrnu AVON!! První nájezd na dálnici se nám nevede. Najíždíme do opačného směru, kde stojí auta ve třech pruzích v několikakilometrové frontě. Jedeme tedy odbočovacím pruhem. Druhý pokus už se daří. Nyní již cesta pokračuje v klidu s jednou zastávkou na čůrání až k Rakouským hranicím.Tam bohužel nestíháme odbočit do pruhu pro nákup dálničních známek (a jiného). Házíme tedy „blikačky“ v tomto pruhu a Dušan s Jakubem jdou přesvědčit prodávající o svém záměru zakoupit rakouskou a švýcarskou dálniční známku. Jonáš zatím nemá co na práci a tak vystupuje z auta a radostně mává na projíždějící auta. Vtom mu jedno zastavuje, domnívajíc se, že něco potřebuje. Pán se snaží hovořit všemi možnými jazyky, aby nakonec pochopil, že je Jonáš buď slabomyslný nebo veselý chlapec. Nákup známek se ale vydařil (cca 50 Euro). Cesta přes Rakousko trvá asi 15 minut a to ještě 17 km tunelem. 

Vítej a sbohem Rakousko!

Na Švýcarské celnici je nerudný celník. Vítej Švýcarsko! Opět odbavení probíhá bez problémů. Jen se otráveně ptá, kam jedeme. Dušan pochopil a hbitě odvětil, že do Francie. 

Vpravo od nás je Lichtenštejnsko a všude jsou neuvěřitelně vysoké hory. Moje představy o Alpách byly naprosto liché. Jsou ještě větší, než ty největší představy. V těch výškách vidíme domky, kterým dokonce svítí okýnka!! To je neuvěřitelné, kam jde vytáhnout elektřina!!!

Projíždíme několika (asi 50) tunely a stmívá se. V tunelování jsou Švýcaři fakt dobří. Podezříváme je, že si nejdříve postaví alespoň malý kopeček, aby ho mohli následně vytunelovat. Možná je to národní hobby. Nebo mají hodně tunelářských škol a nechtějí mít velkou nezaměstnanost. Většinou se ale jede jen v jednom pruhu. Druhý se opravuje. Dle skvělého itineráře dojíždíme již bez problémů k Ivance a Lesleymu ztichlým Steinhausenem předepsanou padesátkou.. 

Na tachometru je 56 839 km. Ujeli jsme 739 km.

U Ivanky máme mexickou specialitu: placky s kuřecím masem, zeleninou a spoustou příloh (takové mističky s barevnými kašičkami). Koláč se švestkami a oříšky Pécan je vynikající. Mají krásný velký byt, kde pohodlně usínáme. (Kadíra zůstává v autě).

2. den – PÁTEK 30.8.2002 

Probouzíme se odpočatí do lehce mlhavého dne. Hory moc nevidíme. Prý jsou zde mlhy častý jev. Volíme tedy nejprve výlet do Luzernu a odpoledne se chystáme na vyhlídku.

Po bohaté snídani jedeme asi 30 km do Luzernu. Míjíme Lesleyho kancelář, kde chudák pracuje, zatímco si my užíváme. Všude po Švýcarsku je klid a čisto. (Ve Steinhausenu jsme skoro nikoho nepotkali!!!)

V Luzernu procházíme nábřežím s mnoha výletními loděmi ozdobenými živými květinami, stejně jako pouliční lucerny, zábradlí, balkony…… Na balkony si tu asi potrpí. Snad každý byt má alespoň 2 balkony. Ale ne jen tak obyčejné, ale obrovské, různě členěné a tvarované. Vše je opravené a pokud ne, tak se to opravuje. Na nábřeží Jonáš nachází ztracenou platební kartu.

Procházíme dva dřevěné zastřešené mosty. Jeden kdysi skoro celý shořel, ale teď je zrestaurovaný a není poznat, co je nové a co původní. Na první pohled je kompaktní. Pod zastřešením mostů jsou obrazy s historickými výjevy, které nám ale mnoho neříkají. V malém krámku nám Ivanka kupuje pravý švýcarský zvoneček. Na kopci je krásný bílý zámek (restaurace a hotel) k němuž vede lanovka – zubačka. Vydáváme se tam však pěšky. Doprovází nás ještěrky, čmeláci a sluníčko. Je odtud krásná vyhlídka (ale hory jsou stále v oparu). V tomto zámku mají krásné záchody. Jsou jako pokojíčky z 18. století. Sbíháme dolů kolem lískových oříšků. Míjíme dálnici barevně pomalovanou pruhy a ústící do tunelu (jak jinak), abychom zase stoupali k hradbám. Vyšli jsme asi 60 schodů, ale je tu nádherná vyhlídka na celý Luzern (hory jsou stále v oparu). Dostáváme hlad a tak míříme k podzemnímu parkovišti. Cestou ještě děti ochutnávají švýcarskou zmrzlinu. Těsně u parkoviště odevzdáváme do recepce hotelu nalezenou platební kartu. Zajíždíme domů k Ivance pro buřtíky, párky, sýr, pití, chleba….. Budeme dělat piknik u táboráku. Autem jedeme asi půl hodinky krásnou přírodou (zřejmě ty kopce natírají zelenou barvou) a malými městečky téměř bez lidí. Od parkoviště jdeme asi 15 minut pěšky lesní cestou a dostáváme se na krásnou paseku s ohništěm. Kousek dál je vidět dřevěný domek – zřejmě hospůdka.

Opékáme buřtíky, párky i chleba. Ivanka připravila speciální sýr pro opékání v alobalu. Je vynikající!!! Chuť něco mezi hermelínem a ementálem bez plísně. Děti lezou po prolézačkách, ale nejvíce dovádějí na „jakobylanovce“, což je pneumatika zavěšená na laně. Kolem se trousí lidé s květinami a dárky. Zřejmě gratulanti. Ozývá se z dáli hudba podobná lesnímu rohu. Při cestě zpátky zjišťujeme, že to není lesní roh, ale dlouhá zahnutá trouba. Vyloudit na ní takovou krásnou hudbu je určitě těžké. Cestou se nám ještě naskýtá několik vyhlídek na pomyslné hory (stále jsou v oparu). Také zastávka u ostružin je super.

Pak už autem uháníme domů. Je asi 21:00. K večeři máme skvělý obalovaný sýr s brambory. Ivanka a Lesley plánují v polovině září také cestu do Francie, takže probíráme různá zajímavá místa. Usínáme jako broučci.

3. den – SOBOTA 31.8.2002 

Ráno po snídani se loučíme a ztichlým Steinhasenem ujíždíme směr GENEVA.
Výjezd: 9:15 hod
Tachometr: 56 952 km
Teplota: cca 20°C

Po 53 km bereme benzín. Nemáme švýcarské franky a tak platíme Eurem. Ovšem vrací nám franky!!! Zbývá nám jen 800 Euro. Máme za sebou celkem asi 40 tunelů. (Kadíra je stále v autě).

Jonáš průběžně kontroluje ledničku. Na francouzské hranici nás vítá veselý francouzský celník (Vítej vytoužená Francie!) a ptá se, kam jedeme. Po odpovědi „HYERES“ se zdá být příjemně překvapen. Je 13:00 hod. Najíždíme na dálnici. Asi po 7 km otáčíme a jedeme zpět. Míjíme celnici a najíždíme na správnou výpadovku. Vyhýbáme se placenému úseku a už se objevují francouzské domky s barevnými okenicemi. Krávy už nejsou tolik vidět a my se držíme zelené cedule na GRENOBLE (modrá cedule = dálnice = peáge = placený úsek). Kousek za Grenoblem zastavujeme na odpočinek a čůrání (15:45 hod, tachometr: 57 430 km).

Další záchytný bod je SISTERON. Je to cesta nesčetných zatáček. V tomto úseku není ani postavená dálnice. Proti nám jede šňůra aut zřejmě z dovolené na pobřeží. Kolem nás jsou vysoké hory a my konečně dojíždíme do krásného městečka Sisteron v 18:00, tachometr: 57 548). Další cíl je MANOSQUE. Stále se držíme na silnici vedle dálnice. Poznáváme krásy Provence. Spousty okenic a vinic. Mají tu sady jabloní oblečené do obrovských sítí. Zřejmě proti ptákům nebo škůdcům. Z Manosque do Brignoles, kde už nás čeká tma jedeme přes malé vesničky a zatáčky, kterými určitě jezdil četník se sestrou představenou. Doprovází nás déšť a v dáli i bouřka. Před HYERES najíždíme na neplacenou dálnici a zanedlouho se dostáváme do města plného palem a kaktusů. Je 22:00 hod a my nemáme potuchy, kde se nalézá náš vytoužený camp „Parc & plage“. Najíždíme na poloostrov GIENS a nalézáme camp Presquile. Stále se snažím Dušana přimět k nalezení kempu s pláží, ale je neoblomný. Jde do Presquile a už si prohlížíme jeden prázdný caravan (mobile-home). Cena je 260 Euro na týden (i s vratnou kaucí celkem 400 Euro). Ubytováváme se. Děti jsou unavené, Dušan vyčerpaný a já jsem nešťastná. Co přinese zítřek? V dáli je slyšet bouřka.

Mobile-home má 2 ložnice, kuchyňský kout, rozkládací jídelní kout, koupelnu se záchodem, sprchovým koutem a umyvadlem. Také 2 verandy. Na jedné je sporák a velká lednice (dvouvařič a malá lednice je i uvnitř). Na druhé verandě je lavice a stůl.

4. den – NEDĚLE 1.9.2002 

Ráno vstáváme do prosluněného dne (vzduch: cca 28°C). Nalézáme plavky, osušky, nafukovadla, potápěcí brýle, šnorchly a jdeme na pláž. Je vzdálená asi 200 m a při cestě roste hroznové víno (bílé i modré – výborné). Pláž je písečná s malou restaurací a výhledem na východní cíp poloostrova. Slunečníky se tu nikde nepůjčují (voda: cca 24°C). Hledáme řešení. Při cestě zpátky vidíme v obchůdku našeho campu, že prodávají slunečníky. Kupujeme tedy barevný pruhovaný za 13 Euro. Odpoledne ho však nepoužijeme, protože na této východní pláži už k večeru sluníčko není vidět. Ani nám to nevadí, protože Dušan s Eliškou už jsou orůžovělí. Západní pláž jsme okoukli po obědě při pěší obhlídce. Bylo tam na parkovišti hodně aut a zahlédli jsme na prostředním solisku plameňáky. Na večer jsme si koupili lahvinku růžového vína a pyrenejský sýr.

Uléháme, ale záhy nás budí komáři. Jsou mnohem menší než v Čechách. Po odchytu komárů a natření repelentem na chvilku usínáme, aby nás probudil déšť a ohromná bouřka. Ještě stíhám sbírat prádlo. Eliška uléhá k nám do postele.

5. den – PONDĚLÍ 2.9.2002 

Po desáté hodině se probouzíme do klidného dne. Volíme výlet do St. Tropez. Cestou nás doprovází sluníčko (a my máme dlouhé kalhoty). Mimo jiné projíždíme kolem campu „Parc & plage“ a zjišťujeme, že vlastně žádnou pláž nemá. Jen kousek (asi 5 m široký pás písku za hlavní silnicí na St. Tropez). Ne všechno, co vypadá pěkně na obrázku na webu, je i ve skutečnosti.

Parkujeme na obrovském parkovišti u moře. (Vzduch: cca 28°C). Jako první nacházíme četnickou stanici, kde potkáváme nějaké Čechy (dle očekávání). Pak procházíme město křížem-krážem až k Citadele podél honosných vil. Nejvíce lidí je u nábřeží. Jsou tu také obchůdky s nejrůznějším zbožím. Elišce kupujeme pruhované tričko (15 Euro).

Při cestě zpět se na poloostrově Giens zastavujeme v supermarketu CASINO a kupujeme červené víno a sýr Brie.

V 16:30 přijíždíme zpět do campu a jdeme (vlastně ten jeden kilometr jedeme) na západní pláž, kde nás překvapuje malá návštěvnost (zřejmě tu byli včera – v neděli - lufťáci). Čvachtáme se do 20:30. Dušan fotí západ slunce a plameňáky.

Večer u vínka si říkám, že jsem ráda, že jsme v tomto campu a že máme na výběr asi z pěti pláží!!!!

6. den – ÚTERÝ 3.9.2002 

Dnes to vypadá na horký den. Balíme plavky, osušky a brýle a vyrážíme obhlídnout trh ve vesnici Giens a východní cíp poloostrova. Trh nic moc – malé krámky s vystaveným zbožím venku - je to malá vesnice. Viděli jsme ale obrovské opuncie i s plody (doufám, že nám ten náš domácí kaktus-opuncie taky někdy ukáže plody).

V Giens je obrovská nemocnice. Velká rozlohou. Má několik pavilonů a převládá Geriatrie. Procházíme kolem nemocnice, až se dostáváme do nějaké čtvrti bohatých (podle vilek a zákazu vjezdu jiných aut), kde je naznačená cesta Sentier Littoral – Pobřežní cesta. Místy prochází hustým porostem nízkých borovic, jindy zas skalnatými stezkami, kde se nesmíme nahýbat, aby Dušana netrefil šlak. V jednom místě scházíme po schůdkách dolů až k přístupu k moři. Je to nádherné. Obrovské kameny a úplně průzračná voda místy snad 6 m hluboká. Prostě krásný podmořský svět. Rybičky, rostlinky, krabi a ježci. Děti jsou nadšené. O Elišku se trochu bojíme. Kluci se nemohou vynadívat na podmořskou floru a faunu. Dušan má zraněnou nohu od kamene, ale naštěstí máme náplast, takže jen končíme s koupáním a jdeme směr camp.

Po jídle jedeme na západní pláž. Konečně používáme slunečník. Sluníčko pálí. Vedle nás jsou náhodou starší čeští manželé. Bydlí v campu International. Děti jsou stále ve vodě. Zjišťujeme, že Elišce nedělá problémy mluvit i pod vodou. Z vykukujícího šnorchlu nad hladinou se vynořují slova jako: „Jonáši, pojď sem, tady je veliká mušle!“ apod…

Já si lehám vedle slunečníku, abych se taky opálila (když už jsme na té Riviéře). Takže se pěkně připékám.

Večer zajíždíme do palmového města HYERES. Podvečer v palmách vypadá úchvatně. Ve starší zástavbě je vyhlídka s namalovaným a popsaným okolím. Vidíme krásně i náš poloostrov. V noci je zase hrozná bouřka. Říkáme si, že je klika, když prší jen v noci (Kadíra je v autě).

7. den – STŘEDA 4.9.2002 

Vstáváme po desáté hodině a vyrážíme do Marseille. Znovu zvládáme cestu bez placení. Jedeme přes obrovské hory. Určitě jsou vyšší než Krkonoše. Městem Toulone jen projíždíme.  Je to docela pěkné moderní město. Do Marseille přijíždíme ve 13:30 a jdeme směrem do VIEUX PORT (Starý přístav). Cesta vede z kopce po velikých bulvárech. Tedy hlavně dlouhých. Široké jsou asi jako naše Evropská. Lemují je řady úzkých vysokých domů s ještě užšími okny. Potkáváme spoustu černochů. Auta na sebe troubí, zastavují na zákazech zastavení, řidiči zastavují v pruzích, aby si došli něco koupit. Ostatní troubí a různě se objíždějí. Jezdí tu hodně motorek. 

Teplota vzduchu: asi 28°C 
Slunce: nažhavené (krémy máme) 
Žízeň: obrovská

U nábřeží stojí černoch a prodává barevné dřevěné korálky. Jonáš je kupuje pro svého kamaráda. Na nábřeží jsou vysoké obytné domy, všechny stejné - v přízemí s kavárničkami. Vystoupáme do čtvrti nad HOTEL DE VILL (radnice). Žijí tu chudí lidé, většinou černoši. Všude vlaje prádlo. Dokonce visí i na zábradlí. Ulice zapáchají a my se trochu bojíme. Dušan uklízí foťák a míříme zpět na nábřeží, které končí vyhlídkou na přístav a ostrov IF, kde byl vězněn Hrabě Monte Christo. 

Obcházíme chudinskou čtvrť zezadu a vracíme se jinou ulicí než jsme přišli. V zelenině kupujeme pět mých vytoužených nesušených fíků (0,70 Euro). Klukům kupujeme v obrovském obchodě s konfekcí mikiny po 20 Eurech. Kuba si vybral červenou, Jonáš béžovou. V jedné ulici, která je široká tak na dvě auta, prodávají jen motorky a příslušenství k nim. Místy je vidět ještě opravna motorek. Ulice je dlouhá asi 3 km. Cesta vede stále do kopce k našemu zaparkovanému autíčku. Nalézáme ho v pořádku. Je půl sedmé a dál už by mě nikdo nedostal. Do campu přijíždíme ve 20:00 hod. Tachometr: 58 065.

Po večeři pojídáme fíky. Nic moc – jako měkká hruška.

8. den - ČTVRTEK 5.9.2002

Ráno nás budí Dušan. Už koupil bagety a tak snídáme. Čeká nás prozkoumání západní části poloostrova. Autem jedeme (asi 10 minut) do MADRAQUE – sídliště (nevím, proč je tak nazýváno. Neviděli jsme tam ani jeden panelák, jen samé domky a výstavní vily). Je těsně vedle vesnice GIENS, ale blíž u moře.

Pokračujeme pěšky a hned nacházíme malinkatou oblázkovou plážičku. Nedaleko naproti je malý ostrůvek. O kousek dál je další malá oblázková plážička. Nejdeme po cestě, ale přelézáme obrovské pobřežní kameny. Jsou tu také krásné malé kamínky. Mně není moc dobře a tak se vracím k autu. Jde se mnou ještě Jonáš. Takže dál pokračuje jen Dušan s Kubou a Eliškou.

Jedu do campu a chvilku odpočívám. Náhle se spouští déšť a začíná bouřka. Jonáš spí. Nasedám do auta a jedu hledat zbytek rodiny. Prší, jako kdyby se obrátil kýbl s vodou. Dvakrát jsem objela poloostrov a nakonec se domlouváme mobily, že je Dušan s dětmi schovaný pod skalním převisem. Všichni sedí na bobku, nohy mají u sebe, akorát nemají větvičku z jehličnanu v puse. Až trochu přestane, vylezou a zavolají, kam mám přijet. 

Asi po hodině se setkáváme ve vesničce Giens. Nafotili asi 100 fotek.

Vzduch: cca 28°C
Vlhkost: cca 100%

V campu si dáváme rajskou polévku. V podvečer jedeme do Hyeres, ale nakonec  jen nakoupíme v supermarketu a jedeme domů. Mimo jiné jsme koupili zmrzlinu s karamelem a oříšky Pécan. Je výborná. Kadíra je stále v autě.

9. den – PÁTEK 6.9.2002 

Budíme se do horkého slunečného dne. Snídáme bagety a francouzské pudingózní jogurty. Vypravujeme se na pláž do Madraque, pokořit již zmiňovaný ostrov.

Na ostrov jsem plavala s Kubou a Jonášem. Vlastně jsme tam mohli klidně dojít, protože tam nebyla vůbec hloubka, ale na dně byly zvláštní vodní rostliny, které vypadaly jako natrhané magnetofonové pásky. Ostrov měl dost kamenitou cestičku, takže jsme se moc nezdrželi. 

Na pláži pobýváme ještě asi 1 hod. Plynule přejíždíme na západní pláž. Kluci hrají fotbal v písku a Eliška loví poslední mušličky.

K večeru jedeme do campu něco pojíst a udělat poslední nákup v Casinu.

10. den – SOBOTA 7.9.2002

Vstáváme v půl deváté a balíme. Samozřejmě až po kafíčku a bagetce. Vše se nám do auta vešlo!!!

V 10:37 opouštíme camp Presquile (tachometr 58 142). Ještě na poloostrově bereme benzín (0,99 Euro). Na tachometru je 58 144 km. Sbohem GIENS!! Už se asi nikdy neuvidíme.

První zastávka je v městečku AIGNINES u kaňonu Verdon (čas: 13:30 hod). Mají tu zámek (soukromý) se čtyřmi věžemi s barevnými mozaikovými střechami. Každá je jiná (ten pokrývač se asi dost nudil). Kupujeme zmrzlinu (nic moc – ale je hrozně veliká, takže máme co dělat, abychom jí snědli).

Další městečko je MOUSTIERS (čas: 15:00 hod, tachometr 58 281 km). Je postavené ve skále a chodí se stále do kopce – z kopce úzkými uličkami. Nesmíme se nikde naklánět (Dušana by trefil šlak-a tak mu trochu unikáme). Mají zde prý známý zdejší porcelán Fajáns. V každém druhém obchůdku jsou všechny věci z pomalovaného porcelánu (třeba i autíčka) - hrůza. Také jsou tu krámky s provensálským medem a se svazečky levandule. Mezi skalami je natažen řetěz (vůbec netuším, jak ho tam dostali) a v polovině řetězu visí žlutá hvězda. Je to tu z dob křižáckých výprav.

Z městečka vyjíždíme v 15:50 a vydáváme se klikatou cestou kolem kaňonu. V kaňonu je umělé jezero po kterém jezdí lidi na loďkách a šlapadlech. Vidíme je jako malé tečky. Původní záměr objet celý kaňon opouštíme, jelikož máme kaňon po pravé ruce a tak obavu, abychom tam nezahučeli i s autem. Nezpevněné krajnice nás odrazují a tak otáčíme auto.

Větší přestávku ještě děláme na odpočívadle (asi 20 km před Sisteronem) se stánky s ovocem. (čas: 18:30, tachometr: 58 353 km). Kupujeme nektarinky a francouzský prodavač by si rád popovídal. Když zjišťuje, že nejsme Francouzi, rozhovoří se ještě víc. Byl prý v Praze v jedenácti letech s fotbalovým klubem. Nabalí nám tedy do pytlíku od každého ovoce něco a přidává ještě rozkrájený žlutý meloun. Otevíráme české utopence – super pochoutka.

Teď už se vydáváme nejbližší cestou domů. Asi ve 21:30 najíždíme na dálnici, která vede do Genevy. Ve 23:00 projíždíme bez problémů celnicí (tachometr: 58 660 km) a hledáme první pumpu. Sbohem Francie!.

23:30 – pumpa – zavřeno, ale mají tu automaty na platební karty a jeden automat na peníze. 

U toho zastavujeme a nasoukáme mu 50 SFR. Bohužel benzínu se nedočkáváme. Zkoušíme tedy posledních 10 SFR. Zase nic! Máme možnost zde zůstat do 6:00 hod, než otevřou nebo jet dál. (Kadíra je v autě a už má osud spočtený). Je tu spousta lidí, kteří by nám rádi pomohli, ale neví jak. Jeden člověk zaplatil víc benzínu, než se mu vešlo do nádrže. Věnuje nám tedy 5 litrů Naturalu. Díky, díky!

Jedeme dál a u další pumpy, která má otevřeno, bereme benzín za 20 Euro. Už je vlastně neděle 01:00 hod.

11. den - NEDÉLE 8.9.2002 

Ve 4:00 odbočujeme na dálniční odpočívadlo a trochu chrupeme (tachometr 58 887 km). V 6:00 zase vyrážíme. Já se stále nemohu probrat, takže ani nezaznamenávám přejezd do Německa. Sbohem Švýcarsko, sbohem 120 franků! Chtělo by to kafe.

Asi v 11:00 zastavujeme u pumpy (skoro nemůžeme vylézt z auta), kde si kupujeme nějaké křupky a kafe. Mám si ho prý sama načepovat (Presso). Zmáčknu tedy čudlík a do kelímku mi nacáká asi 2 cm kafe. Mačkám tedy znovu, znovu, znovu. Chtělo by to aspoň třetinku kelímku. Asi jsem si měla ještě připlatit, ale za 1,40 Euro 2 cm kafe? To se mi do té Evropy tedy moc nechce.

Hranice se blíží a my se těšíme domů a hlavně na Chitu. Rozvadovem projíždíme ve 14:00 hod. Tachometr ukazuje 59 467 km.  

Sbohem EU!

Zastavujeme v Plzni u benzínky (tachometr 59 526 km) a v KFC si dáváme nějaké multimenu. Několik nohou a křídel kuřete, colu a hranolky. Na dálnici ještě u McDonalda zvládáme zmrzlinové poháry a už uháníme za Chitou a dědou. V Libni se snad nic nezměnilo (to je dobře).  Na tachometru máme 59 631 km. Je 16:00 hod. Chita i děda jsou v pořádku. Kadíra i po vybalení všech věcí z auta zůstává v autě „na hanbě“.

Z campu byla cesta dlouhá (přes Verdon) 1 489 km.
Za celou dovolenou jsme ujeli 3 531 km
(Nemám absolutně nic proti EU /pro některé, kteří by si to snad špatně vyložili/, ale je to tam skutečně velká dálka… )

Vždyť u Berounky je taky krásně…

Omlouvám se všem místům, které jsem pojmenovala špatně a Lesleymu, jestli jsem mu zkomolila jméno.

Dovětek z 11. 11. 2002: Peníze za neodebraný benzín u benzínky ESSO – 120 SFR nám vrátili (zatím nám leží u známých na švýcarském účtu – takže máme prachy ve švýcarské bance – to zas není špatné ukončení jedné dovolené), proto doufám, že náš bojkot proti ESSO skončí. Možná by stálo za to, vypracovat o tom “Filosoficko-psychologické pojednání o čestnosti a rozumovém přístupu k nevelkému pochybení řadového zákazníka a o přístupu velkého koncernu k výše zmíněnému”, protože u nás by se tím asi nikdo nezabýval nebo by to přinejmenším označil za účetně nemožnou operaci. Dušan od té doby u ESSO netankoval, tak teď snad změní názor a nechá jim taky vydělal.

Dovětek z 16. 1. 2003: Peníze už neleží ve švýcarské bance :o((, ale vyzvedávám si je v Praze u bráchy Ivanky. Konec zlatých časů, kdy jsme měli prachy ve Švýcarsku :o))) 

Kadírovi jsme nakonec odpustili, ale pro jistotu byl přenesen do skladových útrob postele. 

Autor: Veronika Müllerová

Fotogalerie

 

Hlavní partner soutěže

CK TILIA
Specialista na poznávací zájezdy do Izraele a Jordánska a na léčebné a relaxační pobyty u Mrtvého a Rudého moře. Okruhy po nejzajímavějších místech biblické země, po stopách legend, zázraků, záhad a tajemna. Zajištění letenek, transferů a ubytování v Izraeli. Dále taky poznávací okruhy na Srí Lance a v Maroku. CK Tilia nabízí i pronájem obytných motorových lodí na více než dvaceti základnách v západní a jižní Evropě. Plavby po kanálech a řekách ve Francii a Itálii. Loď si řídíte sami.

Další partneři

Restaurace a penzion Angusfarm

 

Článek byl zobrazen 9 683 krát.