Jeden netradiční den v magické Paříži

Jeden netradiční den v magické Paříži

V Paříži jsem byla už dvakrát, co jsem nestihla z hlavních pamětihodností poprvé, dohnala jsem podruhé. Eiffelovka, Notre-Dame, Louvre, Montmartre, Champs-Élysées i Versaille, to všechno už znám.

Proto jsem před svou třetí, pouze jednodenní návštěvou metropole nad Seinou sáhla do police pro City Guide časopisu Reflex, kde zpravodaj Českého rozhlasu Jan Šmíd doporučuje stovku míst, která nenajdete v průvodcích. V letadle jsem si jich pár vybrala, a jelikož mě uchvátila, s radostí se o nich šířím dále.

Na letišti Charles de Gaulle přistávám v sobotu 5. listopadu kolem deváté hodiny ranní. V automatu na jízdenky kupuji lístek do centra a modrou linkou metra RER B jedu za melodie harmonikáře na přestupní uzel Châtelet, odkud se s celodenním jízdným v kapse přesouvám po hnědé trase 11 do stanice Pyrénées. Když se z ní vydáte do ulice Piat, přijdete po pár desítkách metrů k neobvyklé budově muzea Maison de l Air, pod nímž se v kopci rozkládá malebný parčík Belleville.

Neokoukaný výhled na Paříž

Shora je úchvatný pohled na celou Paříž. Jak píše Jan Šmíd, všichni turisté pozorují město z Montmartru, ale sem zavítá málokdo. Je to tak, cestou potkávám jen starousedlíky, po parku pobíhají místní rodiče s malými dětmi. Žádné davy, žádní Japonci s cvakajícími aparáty. Jen já a výhled na Paříž olemovaný barevným podzimním listím. Nahoře u muzea mi sice dojmy trochu kazí hromady odpadků a pach moči, naopak samotný park je krásně upravený a uklizený.

Foto: Paříž z vyhlídky nad parkem Belleville

Cestou zpátky k metru se v ulici Rue du Faubourg du Temple zaměřuji na schody, na nichž se 19. prosince 1915 narodila Edith Piaf. Nad vstupními dveřmi s popisným číslem 72 je pamětní tabule, která připomíná zrod velkého hlasu, který převrátil svět, ačkoliv vzešel z obrovské bídy. Pozoruji rušnou ulici plnou lidí a automobilů a představuji si na úzkém schodišti ženu v porodních bolestech a stejné místo před sto lety v onen sychravý zimní den.

Foto: Na těchto schodech se narodila Edith Piaf, připomíná to pamětní cedule nad vchodem

Podél svatomartinského kanálu

Metrem se vracím jen dvě stanice nazpět na náměstí Rébublique, odkud mířím ke Kanálu Sv. Martina. Ačkoliv můj průvodce hlásá, že jde o jedno z nejkouzelnějších míst letní Paříže, člověk si tady najde své určitě i na podzim. Nábřeží teď sice není oseto žádnými kavárenskými židličkami, je tady spíše pusto a místy také hromady odpadků, v záplavách spadaného listí však člověk pociťuje podobně melancholickou náladu jako Amélie, která u jednoho ze zdymadel ve stejnojmenném filmu házela do vody žabky.

Foto: Kanál Saint-Martin má na podzim podmanivou atmosféru

Je krátce po poledni, brouzdám podél Canalu Saint-Martin až k místu, kde se rozšiřuje a stáčí doprava, přecházím silnici a mířím na opačnou stranu ke stanici Gare de l Est, odkud fialovou trasou č. 4 přejíždím na stanici St-Michel/Notre Dame. Rychle vycvaknu fotku Chrámu Matky Boží s neodmyslitelným holubem, kteří tady pořádají na turisty pravidelné nálety, a pospíchám podél vody k Pont des Arts. Míjím majestátní kamenný Pont Neuf, který je navzdory svému názvu nejstarším dochovaným pařížským mostem, a procházím kolem řady stánků s obrázky, suvenýry a dalšími drobnostmi. Na druhém břehu už vidím začátek budovy Louvru, když konečně přicházím ke vzdušné kovové konstrukci Mostu umění. Zdobí ji tisícovky různobarevných zámečků popsaných jmény.

Z Mostu umění je lávka lásky

Móda navěšovat visací zámky na mostní zábradlí se rozmohla teprve před nedávnem. Asi před měsícem jsem poprvé tento zvyk viděla ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se tzv. mostem lásky stal Eiserner Steg spojující čtvrť Sachsenhausen centrem města. Jak posléze zjišťuji, dalších lávek ověšených kladkami je po Evropě více, odstartoval to údajně most Milvio v Římě, kde zahynul patron zamilovaných Sv. Valentýn, v Praze se zase zámky nacvakávají na most nad Čertovkou u kola Velkopřevorského mlýna. O zámcích na Pont des Arts Šmíd nic nepíše, takže předpokládám, že i tady jde o novinku.

Foto: Z Mostu Pont des Arts se stala lávka lásky, milenci sem navěsili tisíce visacích zámků

Bohužel nemám více času, abych se usadila na dřevěné laťky a třeba tady s výhledem na Seinu podobně jako řada dalších posvačila, a tak jen přejdu na druhý břeh a chvátám zase zpátky proti proudu na metro, které mě odveze na Gare de Lyon, kde mám sraz s manželem. Mimochodem právě toto vlakové nádraží s výraznou věží s obřími hodinami je čtvrtým místem z deseti tipů v kapitole Magická Paříž novinářova průvodce, které jsem si vybrala pro svůj dnešní program. Uvnitř monumentální budovy je jak jinak než rušno, téměř na každém nástupišti stojí vlak, který buď právě přijel nebo naopak odjíždí.

Rozpolcený Munch v Centre Pompidou

Z Lyonského nádraží, kam Pařížané chodí nejen na vlak, ale také povečeřet do luxusní secesní restaurace Train Bleu, se metrem vracíme do centra a míříme k Centre Georges Pompidou. Tam konečně na plácek před galerií usedám a dávám nohám oraz po nachozených kilometrech. Pozorujeme artistu a dáváme si bagetu (co jiného?) k pozdnímu obědu. Kolem třetí vcházíme do muzea. Po eskalátorech zabudovaných do prosklených tubusů lemujících budovu zvenčí vyjíždíme až nahoru, kocháme se výhledem na město a přecházíme k prostorám aktuální výstavy děl norského malíře Edvarda Muncha. Po zhlédnutí velice zajímavé expozice poněkud depresivního umělce s nelehkou životní cestou odpočíváme u kávy v místní designové restauraci s vyhlídkou na Paříž a poté míříme prozkoumat i stálé expozice moderního a současného umění.

Foto: Jeden z tisícovky pařížských holubů a pařížská ikona Notre-Dame

Nabaženi kulturou někdy po šesté večerní Centre Pompidou opouštíme a řešíme, kam vyrazit na večeři. Opět nám skvěle poslouží Reflex City Guide. Vybíráme si nejoblíbenější Šmídovu restauraci v Latinské čtvrti na Rue du Mouffetard, kde bydlel třeba Dominique Bretodeau z Amélie z Montmartru nebo hrdinka Julie z Kieslowského Modré. Od Centre Pompidou tedy jdeme pěšky už setmělými ulicemi kolem budovy radnice Hotel de Ville k řece až na stanici u mostu Pont Marie. Do doporučené  hospůdky Cave la Bourgogne nás veze růžová trasa číslo sedm (zastávka Censier Daubenton).

Foto: V horním patře galerie Centre Georges Pompidou

Ve stísněnějším prostoru, než je u nás obvyklé, ale ve Francii téměř klasikou, dostáváme pidistoleček pro dva a stručný jídelní lístek. Přesně tak, jak to má být. S výběrem jídla příliš dlouho neotálíme, dáváme si na reportérovo doporučení oba dva to samé - Salade complète. Informace opět nelhaly - na hromadě salátových listů trůní spousta koleček opečených brambor, parmská šunka, pořádná porce sýrových kostek, volské oko, rajčata a toast s rozpečenou půlkou kozího sýra. Mísa dobrot nás zcela zasytí - za 10,50 EUR neuvěřitelná lahoda. K tomu láhev domácího červeného cuvée, co víc si přát. Před desátou odsud odcházíme, procházíme velice rušnou Mouffetardskou uličkou plnou hospůdek, vůní, hudby a chutí až k neméně životem tepajícímu malebnému námětíčku Place de la Contrescarpe (další z magických tipů Jana Šmída) a odtud na metro na Gare de Lyon, odkud nás vlak odváží do našeho hotelu v asi 60 kilometrů vzdáleném městečku Fontainebleau. O tom si můžeme něco povědět třeba zase příště.

Text a foto: Eva Vychodilová

Další cestopisy autora:
Desetidenní putování karavanem po Sardinii
Den v Curychu s Pablem Picassem
Taba v Egyptě - klidná dovolená i základna pro turisty
Žlutou poloponorkou za krásami Rudého moře
Nejdelší stezka korunami stromů na světě
Kam s dětmi na hory? Do Schwarzwaldu!
Čtyři dny v Gaudího pohádkové Barceloně
Desetidenní putování barevným Islandem
Týden v New Yorku
Výšlap na Rondslottet v norském pohoří Rondane

Článek byl zobrazen 12 340 krát.