Versailles - architektonická perla Francie

Versailles - architektonická perla Francie

Zámek ve Versailles ležící nedaleko francouzské metropole Paříže vznikl v době vrcholné královské moci, je symbolem absolutistické monarchie a ukázkovým dílem klasicistní architektury. Až do francouzské revoluce v roce 1789 byl sídlem královského dvora a francouzské vlády. Mnoho zahraničních paláců a zámků se mu chtělo svou krásou vyrovnat, ale nikdy toho nedosáhli.

Zámek ve Versailles byl v roce 1979 i s parkem , který ho obklopuje zapsán na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Samotný zámek se skládá z několika částí a jeho jádro má půdorys písmene U. Nejprostornější místností v zámeckém jádru je Zrcadlový sál, který nechal v roce 1684 postavit architekt Manssard. Zdejší malířská výzdoba nemá ve Francii obdoby a sál je pojmenován hlavně podle vysokých zrcadel, které patří k největším zámeckým pozoruhodnostem. Dnes má tato monumentální galerie díky nákladné rekonstrukci zpátky svou původní podobu. Restaurování zabralo 3 roky a skončilo koncem června roku 2007. Sál byl již od počátku pro svou velkolepost předurčen ke slavnostním událostem. Jeho rozměry jsou impozantní: je 73 metrů dlouhý, 10 a půl metru široký a 13 metrů vysoký. Celkem je zde 17 zrcadel, které se skládají z 357 malých zrcadlových ploch. Tato zrcadla jsou umístěna přímo naproti sedmnácti stejně velkým oknům. Při rekonstrukci Versailles bylo také opraveno kolem tisíce čtverečních metrů nástěnných maleb, které vytvořil Charles de Brune - dvorní malíř Ludvíka XIV. Na zámku se také opravovalo zlacení, lustry, zrcadla a čistila se štuková výzdoba. Některá zrcadla byla opravena a vyčištěna, ale některá byla tak vážně poškozena, že musela být nahrazena novými. Ta byla vyrobena stejným způsobem jako ta historická. Celkové náklady na restauraci zámku vyšly na 12 milionů eur. Opravu sponzorovala a celou zaplatila mecenášská firma Vinci.

Výrobu zrcadel pro Zrcadlový sál měli zajistit benátští mistři přímo ve Francii. Ty ale nebylo jednoduché do Francie dostat, jelikož výroba zrcadel byla v té době přísně střeženým tajemstvím zděděným po Byzantincích. Aby nic z tohoto tajemství neproniklo na povrch, nechal benátský dóže jejich výrobu přesunout na ostrov Murano nedaleko Benátek. Měl tak pod kontrolou i samotné mistry, kteří zrcadla vyráběli a přístup na ostrov byl kontrolován. Na ostrově Murano jsou dodnes světoznámé sklárny. Francouzi se k těmto vzácným a přísně hlídaným zrcadlům nakonec dostali tak, že v květnu 1665 vypravil francouzský ministr financí Colbert na ostrov Murano svého agenta. Ten měl za úkol tajně vytipovat nejlepší mistry zrcadláře a zorganizovat jejich útěk do Francie. Přesun se nakonec povedl, i když byl prováděn natřikrát. Tento čin vzbudil v Benátkách velké pohoršení. Jelikož byla zrcadla velice drahá a ceněná, Colbert nešetřil výhodami a lákadly, aby mistry získal.Ve Francii se dočkali zvláštních privilegií, nemuseli například platit daně a jejich plat byl několikrát vyšší než plat zkušeného francouzského řemeslníka. Cena za jedno takové benátské zrcadlo se pohybovala na takové částce, kterou by si šikovný řemeslník vydělal za dva a půl roku. Cenilo se výrobní tajemství, které si zde Benátčané i nadále střežili, ale nejdražší na těchto zrcadlech byla cena lidského života. Při výrobě zrcadel se totiž pracovalo s nebezpečnou rtutí a mistři kvůli ní umírali na pomalou otravu. Nebylo ničím neobvyklým, když tito zrcadláři umírali již ve třiceti letech. Také mistři, kteří benátské zrcadla vyráběli ve Francii ve sklárnách Saint-Antoine, velmi brzy zemřeli na otravu rtutí. V té době si ale nebezpečné účinky rtuti nikdo bohužel neuvědomoval. Vznik Zrcadlového sálu tak byl v ohrožení a přispěl k tomu ještě benátský velvyslanec, který zbylým přeživším mistrům slíbil, že pokud se vrátí na ostrov Murano, získají svou původní práci a beztrestnost. Jeho záměr se mu povedl a většina zrcadlářů  opustila Francii a odešla zpátky na ostrov. Tuto nepříjemnou situaci se povedlo vyřešit staviteli Manssardovi, který ministra financí Colberta informoval o tom, že ve francouzském městečku Tourlaville existuje malá sklárna, jejíž zrcadla dosahují kvalit těch benátských. Není však jisté, jestli její výrobní postupy byly původem francouzské. Spíše se spekuluje o tom, zdali některý z benátských mistrů před svým odchodem na ostrov Murano, neprodal tajné výrobní postupy za drahé peníze Francouzům. Nikdy k tomuto činu ale nebyly sehnány žádné důkazy. Vše proběhlo tajně a velmi organizovaně.

Malá francouzská sklárna tak dostala svou životní zakázku, musela vytvořit 375 malých zrcadlových ploch neobvyklých tvarů, z nichž se následně sestavovalo 17 velkých zrcadel. Hotový Zrcadlový sál v té době demonstroval slávu a moc krále Ludvíka XIV. a také byl důkazem řemeslných schopností  a umění. Byl odrazem doby, ve které vznikal.  Kromě zrcadel se pyšnil také nástěnnými malbami le Bruna, hedvábnými goblény z lyonských dílen, mohutnými křišťálovými lustry a dalšími uměleckými díly. I když byl Ludvík XIV. pověstný konáním bujarých oslav, v tomto sále se děly jen významné události, jako například přijímání nejdůležitějších státních návštěv. Z historického hlediska se stal dějištěm mnoha významných událostí. Když do Francie v roce 1871 vpadli Prusové, usídlil se na zámku král Vilém I., který se později nechal v Zrcadlovém sále korunovat na císaře nově vzniklé Německé říše. V roce 1919 zde byl také uzavřen mír mezi poraženým Německem a mocnostmi Dohody podpisem versailleské mírové smlouvy.

Původně byl zámek jen skromným loveckým zámečkem nedaleko Paříže. Později povýšil na královské letní sídlo. Tuto krásnou královskou rezidenci, která je vzorem pro mnoho panovnických sídel v Evropě, z něj vybudoval teprve Ludvík XIV., kterému se přezdívalo také „král Slunce“. Celkově se na stavbě Versailles podílelo kolem 30 tisíc lidí  a povoláváni byli i vojáci. Na jeho stavbu dohlíželi přední francouzští architekti, jako například Louis Le Vau, Robert de Cotte nebo Jules Hardouin-Manssard. Po něm vznikl dokonce i název mansarda.

Ludvík XIV. začal s výstavbou Versailles v roce 1661 a v roce 1682 se již do něj i se svou rodinou, dvorem a vládou nastěhoval. Dokončení zámku tak, aby byla uspokojena Ludvíkova ctižádostivost a vůle, se podařilo až po padesáti letech. Po tu dobu byly dokončovány a zdokonalovány jednotlivé detaily. Po smrti  Ludvíka XIV. se jeho nástupci Ludvík XV. a Ludvík XVI rozhodli, že Versailles zůstane i nadále politickým a diplomatickým centrem království. To se francouzské veřejnosti a hlavně Pařížanům vůbec nelíbilo, proto během Velké francouzské revoluce v roce 1789 donutili Ludvíka XVI., aby se vrátil se svou rodinou do Paříže. Tak se i stalo a zámek byl najednou opuštěn a začal chátrat. Nábytek byl rozebrán a obrazy převezeny do Louvru. V roce 1837 se král Ludvík Filip zasloužil o to, aby se Versailles stal národním muzeem.

Do zámeckého areálu se vchází hlavní bránou z náměstí Place d´Armes. Brána má zlacenou mříž a je zdobená emblémem slunce a lilií. Když jí projdete, otevře se před vámi prostranné Královské nádvoří neboli „Cour Royal“, v  jehož středu stojí jezdecký pomník Ludvíka XIV. Na Mramorovém nádvoří „Cour de Marbre“ je zachován původní lovecký zámek Ludvíka XIII., který byl vystaven z červených cihel, bílého kamene a má temně modrou břidlicovou střechu. Výzdobu tvoří busty v antickém stylu. Jeho západní strana tvoří nejdelší průčelí zámku – měří 580 metrů. Návštěvníci zámku mohou v jeho interiéru navštívit královskou kapli, velké a malé apartmá, soukromé královské komnaty a ložnici, komnaty královny, dvorních dam, princezen a následníka trůnu. V Sálu války a Sálu míru se můžete kochat nástropními malbami, v Sálu bitev vyobrazeními  bitev z francouzské historie s bustami vojevůdců. Královský palác ukrývá mnoho dalších menších uzavřených nádvoří , které byly vystaveny v různých dobách, ale vždy do stejné podoby. Kolem jsou bývalé šlechtické byty, které jsou tak malé, že je v nich problém stát vzpřímeně. Mají jen několik málo metrů čtverečních a bydlela zde smetánka francouzské šlechty. Z těchto pokojíků a úzkých chodbiček je ve Versailles vytvořeno bludiště. V době vlády krále Slunce zde žilo kolem 1000 osob, včetně dvorních dam. Pokojíky byly také útočištěm tehdejší královské rodiny, když chtěli být její členové sami nebo si chtěli na chvíli odpočinout od každodenních starostí. Nástupce Ludvíka XIV. – Ludvík XV. si nechal nahoře pod střechou zařídit apartmá s terasami, aby zde mohl v létě obědvat. Naopak Ludvík XVI. zase rád stoloval ve velké společnosti. Jeho manželka Marie Antoinetta byla ubytovaná v deseti malinkatých pokojích s okny, které byly obrácené na vnitřní nádvoří.

Dnešní Versailles obklopuje 800 hektarový zámecký park s 250 tisíci stromy, najdeme zde několik muzeí i divadelních scén. Zámek celkem zaujímá plochu 200 tisíc krychlových metrů obestavěného prostoru a pokrývá ho 10 hektarů střech. Na zámku pracuje kolem 550 lidí, kteří se starají o spokojenost a bezpečí návštěvníků, jde o zahradníky, hlídače, hasiče, kameníky, tapetáře, tesaře, truhláře a pozlacovače. Hodiny jsou na zámku udržovány a seřizovány hodináři. Na příkaz Ludvíka XIV. zde byla vybudovaná vodovodní síť, která je dodnes funkční. Na její chod a chod vodotrysků dohlíží místní údržbáři.

Článek byl zobrazen 27 666 krát.