Jak se zdolává Mont Blanc, Střecha Evropy

Jak se zdolává Mont Blanc, Střecha Evropy

Po neúspěšném výstupu na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc (4808 m n. m.) v srpnu 2009 jsme  rozhodli, že se musíme pokusit tento vrchol pokořit ještě jednou. Proto jsme loni v červenci opět vyrazili směr Francie. Jak to dopadlo?

Základem pro úspěšný horský výstup je dobrá fyzická kondice, dostatečná aklimatizace a dobré počasí. Fyzickou kondici jsme během roku zlepšovali různými sportovními aktivitami - pravidelnými výstupy na Lysou horu, jízdou na kole, tenisem a občasným (popravdě spíše sporadickým) běháním okolo našich domovů.

Den D nastal 2. července a s ambicemi stanout na takzvané „Střeše Evropy“ jsme se ve třech opět vydali na cestu. Díky zkušenostem jsme víceméně věděli, do čeho jdeme a co nás čeká a nemine.

Aklimatizační výstup zůstal nedokončen

Po dvanáctihodinové cestě jsme dorazili do švýcarské obce Täsche, kde je počátek výstupu na vrchol Alphubel (4206 m n. m), který jsme si vybrali pro aklimatizaci. Bohužel počasí nám příliš nepřálo, a tak jsme místo výstupu k horské chatě Täschhütte zůstali přes noc v obci a bohužel nenabírali potřebné výškové metry. Druhý den ráno se počasí zlepšilo a okamžitě jsme zahájili výstup k chatě.

Po zdolání asi tisíce výškových metrů s patnácti- až dvacetikilogramovými batohy na zádech jsme u chaty vydatně posnídali a dál ve výstupu pokračovali už „nalehko“. S přibývajícím časem byl sníh více a více rozbředlejší. Na některých místech jsme se do něj bořili až po kolena a stále častěji jsme potkávali vracející se skupiny, které nás upozorňovaly, že další pokračování v cestě na vrchol Alphubelu je nebezpečné a raději bychom se měli vrátit. Nakonec jsme došli k sedlu pod vrchol ve výšce 3745 metrů a zde strávili téměř tři hodiny diskuzí, zda je dosažená výška na aklimatizaci dostatečná. Vzhledem k tomu, že se počasí zhoršovalo a před námi bylo pár trhlin ve sněhu, rozhodli jsme se výstup v těchto místech ukončit a vrátit se zpět k chatě. Poblíž objektu jsme si postavili stany a doufali, že spánek ve výšce okolo 3000 m n. m. alespoň trochu přispěje k aklimatizaci. Ráno jsme sestoupali k autu a vyrazili směrem k francouzskému Chamonix.

Po třech hodinách jsme přijeli do cíle. Prohlédli jsme si město, nakoupili zásoby a přesunuli se do kempu vzdáleného 15 kilometrů. Až tam jsme při detailnějším pohledu do zrcadla zjistili, že opalovací krém s faktorem 30 použitý předešlý den byl nedostatečný a jediný Ondra, který použil faktor 50, měl obličej bez následků. Radek a já jsme začali okamžitě natírat spálená místa vším, co jsme měli po ruce. Bohužel bez viditelných výsledků.

Se spálenými obličeji vzhůru k nebesům

Předpověď počasí na následující dva dny slibovala jasnou oblohu a bez ohledu na naše spáleniny jsme druhý den vyrazili k vrcholu Mont Blancu, který je považován za nejvyšší horu starého kontinentu, ačkoliv některé prameny uvádějí z důvodu nejasného určení evropskoasijské hranice jako nejvyšší kavkazský Elbrus s 5 642 m.n.m.

V obci La Fayet poblíž našeho kempu byla zastávka zubačky, která nás vyvezla na stanici Nid d´ Aigle (2 367 m). V plné polní se stejně těžkými batohy jako při předchozím výstupu ve Švýcarsku jsme vyrazili k chatě Gouter 3817 m.n.m., kde byl náš první a také poslední výškový tábor. Cesta k němu ubíhala vcelku rychle a už po dvou hodinách jsme míjeli chatu Tete Rousse ve výšce 3167 m. n.m. Za další tři hodiny jsme pak dosáhli chaty Gouter, a mohli tak postavit stan, začít relaxovat a nabírat síly na vrcholový výstup, který nás čekal následující den. I přesto, že jsme stanuli na tomto místě podruhé za dvanáct měsíců, byl to pro nás dech beroucí zážitek, neboť atmosféru a krásu okolní krajiny nemůže vystihnout žádný fotoaparát ani kamera. To se musí zažít.

Na základě našich zkušeností z minulého roku, kdy nám stan ve větru vytvářel takový hluk, že jsme před výstupem neusnuli, jsme si s sebou tentokrát přinesli kolíky do sněhu pro uchycení stanu a tlumiče do uší. Kolíky sice byly oproti původním těžší a v batohu to bylo znát, ale vyplatilo se nám to. Díky tlumičům v uších jsme si „užili“ i spánku v téměř 4000 m.n.m.

Další den jsme vstávali kolem druhé hodiny ranní, uvařili si jako správní horolezci čaj ze sněhu (ani jsme si chuť sněhové vody zbytečně „nekazili“ tabletami na čištění vody), posilnili jsme se energetickými tyčinkami, tatrankami a vydali se na cestu.

Světelný had pod Mont Blancem

Ve svahu nad námi jsme již zahlédli ty nejrychlejší, a tak jsme si průběh trasy mohli krásně prohlédnout. Ve stráni totiž blikaly desítky čelovek, a všichni tak vytvořili zajímavého světelného, pomalu se pohybujícího hada. Cesta vedla v serpentinách nahoru do sedla pod vrcholem Dome du Gouter. Trvalo nám to asi hodinu a půl. Kdyby bylo vidět, již bychom odsud viděli vrchol Mont Blancu. Na to jsme si však ještě chvíli museli počkat. Šlapali jsme dál, cítili jsme, jak se zrychluje dech i při klesání směrem pod útulnu Vallot. Ta leží na výšvihu ve výšce 4362 m. Už za pěkného funění jsme vylezli svahem nahoru. Občas jsme se museli zastavit a vydýchat. Nastala poslední část výstupu.

Po asi třech hodinách poměrně namáhavého stoupání jsme dosáhli Vallotky, kde jsme si museli asi na hodinu odpočinout, neboť nás výstup stál mnoho sil a bylo poznat, že po včerejším výstupu tělo není zregenerováno. Minulý rok jsme to museli vzdát přesně v tomto místě, neboť zde panovaly velmi nepříznivé povětrnostní podmínky. Tentokrát jsme měli štěstí, jelikož vítr nebyl tak silný a obloha byla bez mráčku.

Závěr dlážděný zrádnými chodníčky

S heslem teď nebo nikdy vyrážíme na posledních necelých pět set výškových metrů s myšlenkou, že na to máme celý den a není vlastně kam spěchat. A tak stoupáme dál, ukrajujeme poslední stovky metrů po úzkých hřebíncích. Zde se musí dávat pozor, na každou stranu od pěšinky jsou pěkné srázy dolů. Chybný krok by mohl znamenat pád s nejistým koncem. Konečně se sklon mírní, není kam jít výše. Jsme na střeše Evropy ve výšce 4808 m! Kupodivu tato poslední pasáž výstupu se nám zdá snadnější než předešlých pět set výškových metrů, a tak úspěšně před devátou hodinou ranní dosahujeme vysněného cíle. Počasí je skvělé, a tak si více než dvacet minut vychutnáváme nádherný výhled  na okolní vrcholy, které ač se to nezdá, jsou všechny níže než my. Neopakovatelný pocit! Dokázali jsme to!

Foto: Radek Fišer, Ondřej Bárta a Radim Černý, kamarádi a kolegové z novojičínské firmy Visteon - Autopal

Nicméně čeká nás ještě cesta nazpět, a proto se z našeho opojení dlouho neradujeme a musíme se soustředit na cestu zpět. V některých úsecích je cesta široká méně než půl metru a při nepozornosti, ztrátě koncentrace, či zavadění mačkou (železné skoby přivázané na boty) o kalhoty by mohlo dojít k neštěstí, neboť svahy z každé strany chodníčku jsou velmi strmé. Po necelých třech hodinách přicházíme ke Gouteru, kde po hodinové relaxaci balíme stany a vydáváme se zrychleným tempem k zubačce.

Ještě týž den jsme nocujeme v kempu v Chamonix a druhý den se vracíme domů se zastávkou v Zermattu a s myšlenkou, jak obtížné by bylo zdolat vrchol Matterhornu…

Autor: Radim Černý

Předchozí čláky z Francie:
Colmar - kde kde vínu daří
Amboise
Tignes – lyžování na svazích ledovce
Carcassonne - výlet do 13. století
Paříž - bez rozdílu vyznání

Článek byl zobrazen 12 371 krát.